Einarovi Rönnovi veselo nebylo. Stál ve větru na Okružní třídě, prohlížel si díru v ulici a plachtu a stojany silniční správy rozestavené kolem ní. V té díře nebyl nikdo. Zato v maringotce, která stála padesát metrů odtud, bylo živo. Rönn ty čtyři, co tam seděli a upíjeli z termosek, už znal, a proto řekl jenom:

"Buďte zdrávi."

"Buď zdráv a zavři za sebou dveře. Ale jestlis byl včera večer na ulici Dětského domova a mával tam pendrekem, tak je zavři zvenku."

"Ne," řekl Rönn, "já tam nebyl. Seděl, jsem doma a koukal na televizi. Moje žena odjela do Norrlandu."

Tak si sedni. Chceš kafe?"

"Vzal bych si."

A po chvíli: "Co jsi chtěl?"

"Jdu kvůli Schwerinovi. Narodil se přece v Americe. Bylo to znát, když mluvil?"

"A jak! Kroutil hubou jako Anita Ekbergová. A když se napil, tak mluvil jenom anglicky."

"Když byl opilý?"

"Jo. Nebo když se naštval. Někdy taky z roztržitosti."

Rönn nastoupil do čtyřiapadesátky a jel zpátky, na Kungsholmen.

Čtyřiapadesátka byla dvoupatrový autobus, červený, typ Leyland Atlantean s horní částí karosérie krémové barvy a s šedivou střechou. Navzdory Ekovu ujišťování, že dvoupatrové autobusy berou jen tolik cestujících, kolik mají míst k sezení, byl autobus plný stojících s nákupními taškami a balíčky.

Rönn celou cestu soustředěně přemýšlel. Pak chvíli seděl u svého psacího stolu. Nakonec šel do vedlejší místnosti a řekl:

"Poslyšte, jak se řekne anglicky ŻJá jsem ho nepoznal®?"

"Didn't recognize him," řekl Kollberg a ani nevzhlédl od práce.

"Já to věděl," řekl Rönn a zase odešel.

"Už i Rönn se pomát," poznamenal Gunvald Larsson.

"Počkej moment," řekl Martin Beck. "Mně se zdá; že na něco přišel."

Vstal a šel k Rönnovi.

V místnosti nikdo nebyl. Rönnův klobouk a kabát byly taky pryč.

Půl hodiny nato Rönn znova otevřel dveře maringotky na Okružní třídě. Někdejší Schwerinova parta seděla tam kde předtím. Díra v ulici se zdála nedotčena lidskou rukou.